Sonata in F major pro violoncello a klavír op. 99 - Brahms, Johannes

Brahms dokončil violoncello op. 99 během produktivního léta roku 1886. První veřejné představení se konalo ve Vídni 24. listopadu téhož roku. Robert Hausmann hrál na violoncellový part a sám skladatel byl jeho partnerem u klavíru. I přesto, že dílo bylo obecně přijato kladně, trvalo několik let, než bylo plně oceněno a získalo si v repertoáru violoncella své neodvolatelné místo. Pro redaktory měla zvláštní význam dvě raná vydání představení Cello Sonata op. 99 Hugo Becker a Carl Friedberg, stejně jako Julius Klengel. Oba violoncellisté, Becker i Klengel, měli vztah k Brahmsovi, který velmi obdivoval a důvěřoval Beckerově hře a vystupoval společně s Klengelem. Toto vydání zahrnuje nejen Beerovy a Klengelovy výkonnostní značky, ale také Hausmannovy, pro které bylo dílo napsáno. Vydání Barenreiter jako takové přichází s violoncellovou částí, kterou redaktoři označili prstokladem a úklonou, které vycházejí z praktik Brahmsových současníků. Poskytujeme také neoznačenou část Urtext. Důležitou součástí tohoto vydání je obsáhlý Předmluva. Nejprve informuje o původu díla, raných představeních, jeho vydání a brzkém přijetí. Opravdu pozoruhodný je jedinečný komentář k Performance Performance Practice. Zde redaktoři vycházejí z předpokladu, že již několik desetiletí po Brahmsově smrti se mezi skladatelovými očekáváními a výkonnostními praktikami počátku 20. století vytvořila prohlubující se propast. Redaktoři velmi konkrétním a praktickým způsobem shrnují některé klíčové problémy porozumění Brahmsově zápisu, pokud jde o rytmus a načasování, dynamiku a zdůraznění, tečky a tahy, slurring a non legato, pedálování a overholding, piano arpeggiation a dislokace , prstoklad strunného nástroje, harmonické a vibrato strunného nástroje. Tímto způsobem edice nabízí vzrušující a často překvapivý pohled na romantickou hudební interpretaci.